Hlavní postavy

Je snadné zapomenout, že Tanis je mocnou čarodějkou, protože její umění svádět má zvyk se projevit jako první. Nezávislá a romantická, považována za oslňující krásku i dle vysokých nároků Stříbrných měst, není členkou vévodovy rady, kolem kterého by se točilo více řečí než kolem Tanis. Jako přímý potomek zakladatelů škol magie a dcera manželství spojující dva domy, její otec je z domu Materia a její matka z domu Anima, je Tanis představitelkou Kruhu Devíti vyslaným šířit vliv Stříbrných měst napříč Ashanem.

Tanis se vždy znenadání objevuje v oblastech zmítaných problémy a spory a stejně tak rychle zase mizí. Jednou z jejích přezdívek je "Oko měst", jiná zase "Stříbrný jazýček", ale přímo do očí by se jí tak nikdo neopovážil oslovit. Jako čarodějka se Tanis specializuje na magii domu Anima, je tedy mistryní magie živlů a umění vyvolávání duchů.

Tanis byla vyslána, aby vévodovi Ivanovi poskytla v těchto krušných časech občanské války cenné rady.  V tísnivé situaci mu zachránila život a od té doby je jeho váženou důvěrnicí a členkou jeho válečné rady. Ve skutečnosti setrvala Tanis v Ivanově společnosti déle, než tomu bylo u kohokoliv jiného. Zda je to znamením vévodovy velké budoucnosti nebo něčeho více osobního, se teprve ukáže. Bez ohledu na to, co z toho je pravda, objevují se zvěsti, že jej nějakým způsobem očarovala, a to i mezi členy jeho rady...

Tanis se však nezaobírá nedůvěrou, kterou v některých lidech vzbuzuje. Jen zřídkakdy je rozčílená a bývá prvním, kdo se snaží uvolnit napjaté situace pomocí vtipu či jemných doteků. Byly případy, kdy tato strategie vyvolala v některých členech Ivanovy rady zlost. To, když nepoznali moudrost jejích slov přes oblak vtíravé vůně jejího šarmu. Tanis je zběhlá ve vypravěčském umění a často značně spoléhá na sílu metafor a rytmu. Přeci jen, pochází z krajů, kde jsou pohádky naplněné moudrostí věků a mnohdy jsou psány spíše pro dospělé, než pro děti.

Měli byste vědět, že Ivan byl až druhým synem Gryfího vévody Vassila a jeho ženy Ilony, jedné z dcer Vlčího vévody Ekharda. Ivanův starší bratr Fedor by se měl stát dalším vévodou, zatímco Ivan odešel studovat Elrathovo učení do Flammschreinu a později na samotný Sokolí Vrch. Ale nedlouho po Ivanových třináctých narozeninách se stala tragédie. Jak Fedor, tak Vassil zahynuli při lovecké výpravě na východním pohraničí, když se snažili ulovit krvežíznivou wyvernu. Zničená žalem se Ilona rozhodla uchýlit do kláštera, aby dožila zbytek svých dní stranou od krutosti okolního světa.

Ochuzen o tuto možnost, stal se Ivan novým vládcem Gryfího vévodství. Vždy si však uchoval neblahé podezření, že na smrti jeho otce a bratra bylo něco nekalého a nepřestal se pídit po pravdě. To nakonec vedlo k tomu, že mě po mnoha letech oddané služby Gryfí dynastii učinil svým Mistrem špehů. Ale to je zcela jiný příběh.

Ivanův nový titul znamenal, že si na Sokolím Vrchu musel osvojit umění meče, stejně tak umění politiky a vojenské strategie. Ukázalo se, že tyto předměty mu byly víc po chuti než teologické nauky. Stal se dobrým přítelem budoucí císařovny Maeve z rodu Sokolů a poznal první zajiskření citů s mladou dcerou Jeleního vévody Seamuse, Nolwenn. Nicméně tyto nevinné hrátky byly brzy zastíněny tíhou povinností, které na něj nyní jako na vévodu doléhaly. Bylo to až o mnoho let později, kdy se Ivan s Nolwenn znovu setkal a mohl pokračovat ve svém vznešeném dvoření se Jelení dámě. Ale jak již víte další, mnohem temnější neštěstí, opět "zatmělo" jejich vztah, pokud mi tedy omluvíte tento poněkud nevkusný vtip. Ne, že by tyto námluvy musely bezprostředně vést k nějakému hlubšímu vztahu, Ivan se vzdal všech plánů se oženit. Právě naopak, Vládce Gryfů si vybudoval značnou pověst svůdníka, a pokud má nějakou slabinu, tak jí je jeho láska k ženám.

Tak či onak, i v těch nevinných dnech svého dětství musel Ivan překonat mnohé nesnáze. Vyrovnat se s rodinnou tragédií, kráčet po klikatící se cestě vládce a tvrdě pracovat na tom, co skutečně znamená být vévodou. Ukázalo se, že byl přirozeným vůdce a lidé Gryfích zemí, kteří jeho poněkud přísného otce Vassila milovali, svou víru a naději v jeho syna ještě zesílili. Během prvních patnácti let své vlády rozšířil Ivan vliv Gryfího vévodství odvážným a vstřícným postojem v oblasti obchodu s okolními říšemi elfů, skřetů a trpaslíků, stejně tak se svobodnými městy Hammerfall, Stormcliff a Listmoor. Gryfí vévodství zbohatlo a získal vliv, kterému by se jen málokterá etapa jeho historie mohla rovnat.

Když vypukla občanská válka o Sokolův trůn, mnozí viděli jako nejmoudřejší řešení zvolit Ivana za nástupce Maeve z rodu Sokolů. Byl laskavým a zkušeným státníkem a měl okouzlující osobnost. Přesto, že každé vévodství mohlo vznést pokrevní nárok na trůn a rod Jelena byl v minulosti považován za přímého dědice, začala získávat podporu právě možnost zvolit za nástupce Ivana. Tedy až do doby, než vypukla válka. Brzy bylo zřejmé, že žádné mírové řešení nebude a že jen ten nejmocnější vojevůdce bude nakonec vládnout hořkým pozůstatkům Svaté Sokolí Říše. Sešli jsme se na této Radě Stínů, abychom zajistili, že tímto vůdcem bude právě Ivan.

Murazel žije již celé tisíciletí. Bojovala ve Válkách Starších po boku takových, jako archandělé Michael a Sandalphon, a byla svědkem a soudcem mnoha bitev a událostí. Vždy vážná, až naléhající, s hlasem říkajícím že vše v životě nese tu nejvyšší důležitost. Je posedlá pravdou a správností událostí, o které se zajímá. Mezi svými druhy je známá svou nestranností a náklonností k nižším rasám a vinní svůj lid za zmizení Shantirské civilizace, "vedlejší následek" války s Těmi bez tváře. Po té, co Soumračná dohoda zpečetila příměří mezi dětmi Světla a Temnoty magií a krví, Murazel byla prvním andělem, který opustil nebeská města svých bratří, a odešla žít mezi Lidi. Stále soucítící se ztracenou Shantirskou civilizací, odstěhovala se Murazel záhy do města Hammer Fall, které bylo postaveno na dávných Shantirských ruinách daleko na východě.

Mnohokrát se Murazel musela postarat o to, aby nebezpečná Shantirská tajemství nepadla do nezodpovědných rukou. Vždy se snažila neporušit rovnováhu moci, a sama se zapojovala pouze jako soudce či rádce. Tedy až do doby, kdy porušila svou přísahu neutrality, a postavila se vojskům Kyla z rodu Sokolů. Následkem tohoto incidentu se Murazel oficiálně stala nevítanou nejen v Říši, ale i mezi ostatními anděly.

Když byla pozvána Archandělem Sandalphonem aby se připojila ke Konkláve Nového Jitra, věděla, že její pověst neúprosně upřímného soudce měla sloužit k uklidnění nedůvěřivých Lidí, kteří byli po Urielově zradě vůči andělům stále opatrní. Ze stejného důvodu ji ne všichni členové Konkláve přivítaly zrovna nejvřeleji, a její náhle zmizení po Sandalphonově vraždě ji v očích mnohých učinilo ještě podezřelejší.

Znovu pohlcena tímto světem lží, zrady a vražd, Murazel záhy začala usilovat o zajištění ochrany slabých a obnovení Svaté Říše, pokud se tedy Říše vyvaruje opakování svých předešlých chyb. Aby toho dosáhla, potřebuje muže hodného jí vládnout a zvolila si Ivana za nevhodnějšího kandidáta. Murazel má stále mnoho přátel jak mezi lidmi, tak mezi anděly, a snaží se přesvědčit reformátorské křídlo Církve Světla, aby se spojili s Ivanem proti Seamusovi z rodu Jelena.

Anastázie se narodila před mnoha staletími, krátce před druhým zatměním. Byla nejmladší dcerou vévody Slávy a vévodkyně Cate z rodu Gryfů. Okouzlující, veselá, důvěřivá… to vše by byla, kdyby nebylo jediného proklatého okamžiku, kdy vlastní rukou zavraždila svého otce. I přes zásah jejího mentora, a milence, nyní neblaze proslulého archanděla Uriela, který tvrdil, že se onoho skutku nedopustila vědomě, byla předána Inkvizici k vyslechnutí. Její bratr Anton, dobře si uvědomující co vše by ji Inkvizice provedla, aby dosáhla jejího přiznání, se rozhodl ji raději zabít.

Ale jak už jste určitě pochopily, smrt nebyla jejím koncem, pouze novým začátkem. Anastáziino tělo bylo propašováno pryč a následně oživeno její pratetou Sveltanou, Nekromantkou ze Sedmi měst. Nyní, jako jednou z nemrtvých, se Anastázie rozhodla rozluštit okolnosti otcovi smrti, na níž měla jen několik zmatených vzpomínek.

Nakonec zjistila, že loutkař, který ji ovládal, nebyl nikdo jiný než samotný Uriel, který usiloval o obnovení žáru Válek starších tím, že ze zločinu obviní Ty bez tváře. Rozhořčená tímto zjištěním, rozhodla se Anastázie oplatit mu tuto „laskavost“ stejnou měrou. Pomocí toho samého artefaktu, který on použil proti ní, ovládla tentokrát ona jeho mysl. Neschopen ovládat své tělo, a bránit se, skončil Uriel roztrhán démony na malé ohavné kousky. Anastázie, a její sourozenci, se následně postarali o to, aby se o Urielových machinacích dozvědělo co nejvíce obyvatel Říše, což vedlo k tomu, co nyní nazýváme Gryfí Chartou, oddělení církve od státu. Ale to je jiný příběh.

Časem Anastázie vypila jed Matky Namtaru, avatara Pavoučí bohyně, a stala se Upírem. Na rozdíl však od většiny Nekromantů, se Anastázie rozhodla uchovat si svou schopnost cítit emoce. Poté co nahradila Sveltanu v pozici Velekněžky dom Eterna oženila se s Lordem Veinem, upířím rytířem s pohnutou minulostí. Společně si osvojili živou dceru, Zakeru, oduševnělou dívku, kterou Vein zachránil před masakrem způsobeným jeho bývalým bratrem ve zbrani, a nynějším úhlavním nepřítelem - Nethermancérem Sandrem.

Když se Sandro pokusil vymazat Matku Namtaru z bytí Anastázíe, vzhledem ke své propojením s touto mystickou bytostí, onemocněla a téměř zemřela. Naštěstí se Veinovi a Zakeře podařilo Sandrův plán zmařit. Nethermancérovi se sice podařilo utéct, ale Anastázie se naštěstí vyléčila.

Anastázie stále vypadá jako sedmnáctiletá  dívka, ale její oči jsou chladné a studené, a mluví s tou cynickou moudrostí a chmurnou odevzdaností, která pramení z nepopsatelných útrap a tragédií, které musela překonat. Ta kdysi naivní dívka plná nadějí je nyní zatrpklou, a sarkastickou, ženou, i když stále se čas od času ukáže trocha jejího mladistvého nadšení a zvědavosti, kterou kdysi tak oplývala. Během puče nekromantů, který před několika desetiletími roztrhal Sedm měst na kusy, byla (opět) považována za mrtvou. Ze svého dobrovolného vyhnanství se vrátila, aby v boji pomohla Ivanovi, vzdálenému potomkovi jejího bratra Antona. Uvědomuje si, že nyní je v roli, kterou v minulosti zastávala Sveltana vůči jejímu otci Slávovi - a té ironie si je vědoma.

Abyste pochopily Kenteho přítomnost v Ivanově radě, musíme se vrátit do roku 544 letopočtu Sedmého Draka, kdy Sláva, tehdejší mladý Gryfí vévoda, dovolil potulným skřetům z kmene Bílého kopí se usídlit a v jeho zemích, a byl ustanoven nový zvyk. Skřeti z kmene Bílého Kopí se zavázali, že pošlou jednoho ze svých nejlepších válečníků do Estalonu, aby se stal vévodovým zbrojmistrem. Samozřejmě že žádný skřet by nesloužil člověku proti své vůli. Novým zbrojmistrem musel vždy být dobrovolník - a první z nich nebyl nikdo jiný než sám náčelník Bílých kopí, Kraal.

Napříč staletími byly vztahy mezi Skřety, a Lidmi z Gryfího vévodství… přnejmeším nestálé. V dnešních dnech dává většina skřetu přednost tomu zůstat ve svých hornatých stepích a s "pidizuby", jak lidem říkají, se vůbec nestýkat, pokud nejsou okolnosti opravdu vážné. Když se Ivan stal Vévodou, neobjevil se žádný dobrovolník už celé desetiletí, a stará zvyklost byla už jen pouhou legendou z dob dávno minulých.

Taková byla situace když do Estalonu dorazil Kente a neočekávaně nabídl svůj meč mladému Gryfímu Vévodovi.

Pochopil jsem, že jakožto přímý potomek velkého náčelníka Kraala, Kente často skrze sny a meditaci rozmlouvá se svými předky. Zdá se, že tito strážní duchové jej varovali před příchodem temných časů, kdy "Démon v podobě ženy zbarví Říši do ruda, a kdy skřeti budou znovu zotročeni". Když byla císařovna Maeve zavražděna, Kente usoudil, že toto byla ona událost, která mu byla předpovězena. Okamžitě osedlal svého mohutného stepního koně, rozloučil se se svou družkou a dětmi, a odjel do Estalonu naplnit svůj osud.

Kente si je jistý, že se Ivan musí stát Císařem, aby se alespoň částečně zabránilo tomu, aby se jeho vize vyplnili. Taktéž doufá v obnovení přátelství, které kdysi spojovalo jeho lid s Gryfí dynastií. Tak, jak sám věří, se přízrak otrokářství, který by ohrožoval jeho lidi, nikdy nevrátí. Žel, nemnoho Skřetů s ním v tomto ohledu sdílí názor.

V mnoha ohledech je Kente opakem Skřetího stereotypu krvežíznivého, nemyslícího hrubián. Jeho inteligenci a vojenskou prozíravost není radno podceňovat, přesto je hlasitým zastáncem mírových řešení. To ho však nezadrží od toho rozseknout svého nepřítele v půl, pokud si o to bude koledovat. Když zrovna netrénuje, nebo neloví, s vévodou, tráví Kente většinu svého času v Estalonském zvěřinci, starajíc se o psy, koně a gryfy. A i přes svůj imponující vzhled je překvapivě oblíbený u dětí. Ti malincí milují, když jim svým živým způsobem, tak typickým pro jeho lid, vypráví příběhy o hrdinech z dávných dob. Věřím, že v celém Estalonu nenajdete dítě, které by neznalo příběh o Malathuaovi, Kunyakovi, Batuovi, nebo dokonce o pohledném goblinu Goinkovi.

Kente je ochotný v přítomnosti lidí hrát roly "hloupého skřeta", pokud je to učiní klidnějšími. Jen pár lidí - mezi nimi Ivan, Anastázie a samozřejmě má maličkost - pochopilo že toto vše je jen přetvářka. Je to něco, co svého času dělával i Kraal, a to Anastázii přijde nesmírně zábavné.

Svým umístěním poblíž hranic Irollanu a Vévodství jednorožce, láká Erewel různorodé návštěvníky - Kupce z říše, Čaroděje z Karthalu, Trpaslíky ze Sudgerdu – toužící zakoupit jedinečné, a nádherné, elfí výrobky ze dřeva, kůže a krystalů. Přesto že se narodil jako syn řezbáře, neměl Lasir nadání pro řemeslo, přesto byl „zručný“ svým vlastním způsobem. Sylanna jej veskutečnosti požehnala nadáním pro vyjednávání. Byl obzvláště schopný vytvářet poutavé příběhy o jinak fádních věcech tak, že se nakonec prodali za vyšší cenu, než jakou skutečně měli.

Zvěst o jeho prazvláštním nadání se donesly až k uším místní elfí královny – jedné z mnoha vládců Irollanu, a vazalkou nejvyššího krále té doby, Vaniela – která se chystala uskutečnit obchodní dohodu s Rudými čaroději z Karthalu. Díky Lasirovi se dohoda stala pro elfi velice výhodnou, a královna se rozhodla jej přizvat na svůj dvůr, jako nového člena své rady. I když jeho mladý věk popouzel některé z členů rady (byl mu v té době jen něco málo přes 300 let) ukázalo se, že je v politice stejně zdatný, jak v obchodu.  

Každopádně je Lasir prudce inteligentní a není radno ho podceňovat. Následkem svého nízkého původu, a jeho „venkovské“ výchovy, dokáže své partnery překvapit svou přátelskostí a rozhledem, který je ve značném rozkolu s předpokládanou „vznešeností“ elfů.

V té době však Lasir stále ještě neprokázal své kvality v boji. Příležitost k tomu mu poskytlo čtvrté zatmění, kdy se zúčastnil hrůzné bitvy, ve které se spojila vojska elfů, lidí a čarodějů proti obrovské armádě démonů valících se z Vantyrských hor.

Bitva neprobíhala vůbec dobře. Démoni byly na své poměry neobvykle dobře zkoordinovaní a postupně získávali převahu. Když byla situace téměř zoufalá, jeden lidský rytíř kolem sebe shromáždil několik válečníků a podnikl útok na velitele nepřátel. S bojovým pokřikem „Za Ashu!“ se Lasir, a čaroděj ze Stříbrných měst k rytíři připojily. Nakonec byly rytíř, elf a čaroděj schopni velitele démonů porazit. Jakmile byl skolen, vojsko démonů okamžitě zdivočelo, zdezorganizovalo se, a bylo armádami spojenců rychle přemoženo.

Ukázalo se, že tím statečným rytířem nebyl nikdo jiný než Lady Rowena, Vévodkyně jednorožce. Po válce se Lasir stal vyslancem u Rowanina dvoru.

Domnívám se, že jeho znalosti „podivných“ zvyklostí Svaté říše z něj v Alaronových očích učinila ideálního kandidáta pro Ivanovu radu. Víc než cokoliv jiného je však Lasir vyjednavač. Vidí sám sebe jako muže cti, a pokud je mi známo, nikdy nevyřkne jednoznačnou lež, a neporuší své vlastní zásady, pro mrzkou vidinu zisku. Pokud ale musí pravdu trochu přikrášlit, aby dosáhl svého cíle, tak to je v pořádku.

... Je tu ještě jedna maličkost, i když si nejsem jistý, zda se o ní má cenu vážené radě zmiňovat. Je možné, že to není nic víc než povídačka odtáborových ohňů.

Jeden z mých špehů mi vyprávěl trochu jiný příběh o Lasirovi a jeho konexích s Vévodstvím jednorožce. Když Rowena, Lasir, a neznámý čaroděj porazily v průběhu čtvrtého zatmění vojevůdce démonů, údajně u něj nalezly prapodivnou zbraň, na půl čepel, na půl pařát. Odhadly, že tento artefakt nějakým způsobem podmanil démony vůli svého nositele, a společně složily přísahu, že se postarají o to, aby se onen artefakt již nikdy nedostal do rukou démonů. Ale nejsem si jistý zda těm povídačkám věřit. Tedy alespoň dokud se neobjeví více důkazů.

kteří uzavřeli pakt s tajemnými bytostmi známými jako Ti bez tváře. Smrtící intrikáni v temnotách, jejich celý národ je označen Malassiným cejchem. Temní elfové proti své vůli musí poslouchat neutuchající šepot celého světa a vědí, že hranice mezi příčetností a šílenstvím je velmi, velmi tenká... tenká jako ostří dýky.

Když se Nejvyšší Král Arniel rozhodl uchvátit moc všech ostatních Elfích králů, a učinil svůj vlastní titul dědičným, Královna Tuidhana odmítla se sklonit před jeho nepřípustnými požadavky. Vyhlásila své království Tarlad, nacházející se na severovýchodní hranici Svaté říše, za na Nejvyšším Králi nezávislé.

Chamtiví rytíři jeho Svátosti Císaře Liama Sokola využily příležitosti, a vpadly na Tuidhanino území. Ubíjena císařskými vojsky, požádala Tuidhana Irollan o pomoc, Arniel se rozhodl nechat její země trpět, a její lid umírat. V zoufalé snaze ochránit svůj lid, obrátila se Tuidhana na jedny z posledních přežívajících Těch bez Tváře. Byly ochotni jí pomoci, ale jen za určitou cenu. Na oplátku za jejich pomoc měli Tuidhanini poddaní změnit svou víru, a přijmout za svou novou bohyni Malassu, Dračici Temnoty. Tuidhana jejich nabídku přijala, a tak byl zrozen národ Temných Elfů.

S nově nabytou mocí od svých spojenců Bez Tváře, Tuidhana znovu-nastolila svou nezávislost, a nezávislost jejího království byla, bud tlakem, uznána jak Elfy, tak Lidmi. Mezi Elfy a Temnými Elfy byl nastolen křehký mír. Uplynulo dvacet let tohoto napjatého smíru, dokud jedna strašlivá událost nezměnila celou situaci ze špatné na příšernou. Brythigga, matka všech stromů, byla podpálena zločinným ohněm, zanechávajíc za sebou jen zčernalou jizvu na povrchu země, na které již nikdy nic nevyrostlo. A byly to právě Temní Elfové, kdo byl z tohoto ohavného zločinu obviněn.